Na přání pro Nakami Tsuki
Ozvalo se zasyčení a ve vzduchu kolem hnědovlasého chlapce se objevil ve vzduchu proud světlé energie. Svíral svou hůl v ruce tak pevně, jako by fyzická síla pomohla energii udržet. Nebylo to však nic platné – po pár sekundách s krátkým ‚puf‘ zmizela. Zase.
Otřel si o rukáv pot z čela. Takhle to šlo už několik hodin. Jak může složit zkoušku, když se tu zpropadenou věc nenaučí ani ovládat? Odešel k okraji zahrady a natáhl se na opečovávaný anglický trávník. Ruce složil vedle sebe dlaněmi vzhůru, aby mu vítr chladil nově vytvořené puchýře.
Mořsky zelené oči Teita Kleina se unaveně zadívaly na oblohu. Po tom dlouhém cvičení se mu hrozně chtělo spát. Svěží vítr ho příjemně ochlazoval, zatímco si pohrával s jeho vlasy. Zavřel oči a soustředil se jen na to proudění vzduchu. Neslo s sebou vůni květin, uvolnění, nějakou svátečně znějící melodii,…
Počkat, melodii? Teď přece žádný obřad neprobíhá.
Zaměřil na ni svůj bystrý sluch. Nebyla to píseň zpívaná více sestrami. Hlas byl jen jeden a zněl zřejmě dost z dálky. Přepadla ho zvědavost. Vstal a běžel po sluchu. Teprve na schodech začal rozumět některým slovům.
„Hledám stopy tvé,
Ve hvězdách, vzpomínkách, ve sněhu,
Tam, kde je věčný mír,
Tam, v kolébce snů…“
Bylo to povědomé… A krásné. Proběhl bránou, pokračoval skoro přes celý most, ale pořád ji neviděl. Až skoro na konci. Seděla nedaleko posledního pilíře na břehu řeky. Neviděl jí do tváře, hlavu měla sklopenou a pohled navíc blokovala záplava rovných, téměř stříbrných vlasů, dlouhých nejmíň po zadek.
Seběhl z kopce po travnaté pláni až skoro k ní. Byli od sebe vzdálení asi pět metrů, přesto si ho nevšimla. Dál zpívala tu svoji píseň, kterou Teito identifikoval jako raggský requiem.
„S malými křídly přelétám hory,
bloudím, ztrácím cestu,
jež mizí,
jak zavírám oči.“
Zarytě sledovala vodní hladinu, jako by se v odraze promítal nějaký film. Kdyby byl zloděj a chtěl ji připravit o velký batoh, který ležel opodál, lehce by se mu to povedlo.
Co teď? Má ji oslovit? Jak? Co když ji vyděsí?
Tento problém nakonec ani nemusel řešit. Malé černé stvoření přiběhlo – nebo se spíš vykutálelo – zpoza batohu, začalo kolem něho pobíhat a pískat (doufám, že to nevadí, udělala jsem tomu dráčkovi takové vlastnosti chibi-zvířátka). Na to se dívka polekaně otočila.
Bez jakéhokoliv pohybu na sebe zírali. Byla krásná – měla jemné rysy, velké oči, dokonale porcelánovou pleť, na níž kvetly jemně růžové rty. Ona se na něj nedívala nepřátelsky, už ani vyděšeně ne, spíš zkoumavě.
První slova patřila překvapivě jí.
„Potřebujete něco?“
„J-já, ne, jen jsem… No, šel po hlase a …“
„Chápu.“, odpověděla. Teito se chtěl otočit a odejít, ale zastavila ho. „Jste z chrámu?“ zadívala se na odznak kandidáta zkoušek.
„Ano, jsem.“ odpověděl prostě.
„Tak to byste mě třeba mohl doprovodit. Také tam teď nějakou dobu strávím. Budu tam totiž… dělat zkoušky mnichů.“
Teita to zaskočilo – čekal by všechno možné, ale že by také skládala zkoušky… Myslel, že holky zkoušky nedělají. Musí být opravdu výjimečná.
Z překvapeného omámení ho probral její tázavý výraz.
„Jasně, půjdu s tebou.“
A tak šli. Gentlemansky jí vzal batoh. Její dráček hravě hopkal (tedy vlastně hopkala, jak se Teito později dozvěděl) a co chvíli se s ním přetahoval o jeho plášť.
Po cestě přes most se o ní něco málo stihl dozvědět. Jmenovala se Nakami Tsuki a pocházela z vedlejšího distriktu. Její malá dračice se jmenovala Freya. Hnědovláska dost zajímalo, jak se, jako dívka, dostala ke zkouškám, ale nepřipadalo mu vhodné se ptát. Nakonec se přeci jen osmělil. Vysvětlila mu jen, že dědicové z její rodiny se stávájí mnichy již po generace. A tentokrát se žádný mužský dědic neobjevil.
Prošli několika chodbami, kde se již objevovalo pár dalších kandidátů. Když procházeli zahradou, zastavil je Labrador .
„Ale ale, kohopak to sem vítr přivál? Teito, kdopak je tahle krásná slečna?“
Teito se nadechl, aby mohl odpovědět, ale Labrador ho přerušil.
„Moment, už vím! Nejsi ty naše Nakami-chan?“
Dívka přikývla.
„Páni, to už je let – hrozně jsi vyrostla! Frau, Castore ! Pojďte se podívat koho tu mám.“
Dva vysocí muži se zanedlouho objevili.
„Takže Nakami-chan už je dost silná na zkoušky.“, poznamenal Castor .
„Těšil jsem se až tě jednou tak uvidím.“
„No jo, už je skoro dospělá.“, podotkl Frau svým poněkud úchylným tónem. Nakami se na něj výhružně zamračila. Teito to vše sledoval se značným zmatením. Castor si toho všiml.
„Nakami tu byla nějakou dobu, když byla menší. Vlastně jsme ji tu spíš tak nějak hlídali, ale naučila se tu ovládat basculi. Už tehdy bylo jasné, že se sem jednou vrátí kvůli zkouškám.“
„Myslel jsem, že ženy zkoušky nedělají.“, zatvářil se Teito zmateně.
„No, řekněme, že… existují výjimky.“, řekl a výrazem tváře naznačil, že v je to složitější.
Pak Nakami ukázali, kde bude spát a nechali ji, aby si vybalila věci.
***
Následujících pár dnů spolu Nakami a Teito byli v podstatě pořád, mimo času, kdy trénovali. Těžko říct, jestli za to víc mohla dívčina náklonnost k Teitovi, nebo jeho, pro něj zvláštní, zvědavost.
Jednou, asi kolem půlnoci, Teita probralo Mikageho nespokojené kníkání.
„Copak, Mikage, děje se něco?“
Zvířátko seskočilo, doběhlo ke dveřím a začalo na ně škrábat.
Teito vstal, posadil si Mikageho na rameno a opatrně otevřel dveře a rozhlédl se po chodbě. Nikde nikdo. Avšak, přestože byla půlnoc, atmosféra působila nepřirozeně těžce. Rostoucí měsíc vrhal dost světla, aby šlo rozpoznat objekty, ale ne dost, aby tiché chodby nepůsobily děsivým dojmem.
Navlékl na sebe pár kousků oblečení a vyšel ven. Mikage zaňufal a naznačil směr k zahradě. Vydal se tedy tam.
Uprostřed chodby se sebou uslyšel kroky. Nechtěl se otáčet. Šel dál – byly blíž, blíž, ještě blíž… Teprve až na jeho rameni přistála drobná ručka, ve chvíli, kdy hladina adrenalinu byla na maximu, s trhnutím se otočil. Ke svému překvapení a úlevě za sebou uviděl jemné obrysy Nakami. Mikage seskočil z ramena svého přítele a uvelebil se na Freyiných zádech.
Nemuseli si nic říkat. Teito si ihned poskládal, jak to, že je Nakami také venku. Beze slov společně došli na zahradu. Těch pár minut působilo zvláštně. Jen tak jít, nic neříkat. Připadali si, jako by si tím mlčením řekli více, než kdyby si povídali nahlas.
Zahrada působila, poprvé za dobu, co ji Teito vídal, pochmurně. Všechny květiny měsíc zbarvil do bíla a keře zase noc šedočerně. Nemuseli dlouho čekat, ab zjistili, proč zahrada působí tak chladně. V křoví něco zašustilo. V druhém. Ve třetím. Jako na povel ze spousty keřů vylétli takoví menší Körové a zamířili rovnou na ně. Teito neměl jak reagovat. Obranu postavila Nakami. Rozzářilo se bílé světlo a dvojici obklopil zvláštní, bílý zaiphon. Körové do štítu naráželi znovu a znovu.
„Nevydržím tak věčně – co budeme dělat?“, vydechla Nakami, z jejíhož hlasu byla slyšet námaha.
Teito nevěděl a ani nemusel. V té chvíli se totiž objevil Frau.
„Dobré, Nakami.“, otočil se k dívce. „Postarám se o to, ale musíte odsud teď rychle zmizet. Plavovláska se usmála, neboť dostala nápad.
„Hned to bude!“
S těmi slovy se zaiphonový štít začal, jako bublina pozvolna vznášet. Nabíral výšku a než by řekl „švec“, byl už dvacet metrů nad nejvyšším bodem kostela. Teito se nestačil divit.
„Jak jsi to… ?“
„Tohle je naše rodinná dovednost – proto se vždy z každé generace alespoň jeden rodinný příslušník musí stát knězem – aby mohl předat dědictví.“
„Takže tak to je. Už chápu.“
Dál už nic neříkal. Nakami ho se zájmem sledoval. Nevěděla, jestli se jí to jen zdálo… Nebo se Teito bál. Netvářil se moc nadšeně a ani barva jeho obličeje, jež byl nyní mnohem lépe osvětlen, neodpovídala té, kterou měl předtím. Jistě, možná se nebál létat, ale přeci jen – když se podíval pod sebe, nic tam nebylo – viděl čistou zem pod nimi, neboť zaiphon byl zevnitř neviditelný.
Sledovala, jak se opatrně zkouší jakoby postavit. V tu chvíli se jejich ‚vzdušná loďka‘ zachvěla. Chlapec upadl směrem k ní a zároveň ji pevně chytil kolem pasu. Vážně se bál.
Nakami zčervenala. Co teď? Ježiši, Bože, co má dělat?
Opatrně ho objala kolem ramen. Zůstali tak docela dlouho – Teito se cítil líp. Až moc líp. Líp ,než když vzlétli. Vlastně líp, než kdykoliv předtím.
Nakami věděla o náklonnosti k hnědovláskovi již skoro ode dne, kdy se poznali. Na druhé straně od nich se k Freyi choulil zmatený Mikage.
Tak vydrželi až do doby, kdy si dívka všimla světelného signálu z chrámu. Nasměrovala je tedy zpět dolů.
Zahrada a vůbec celá stavba byla již zase zpět v normálu.
***
Cestou k pokojím, kterou měli společnou, opět nemluvili. Teito měl pocit, že před Nakami vypadá špatně, když se bál, zatímco světlovláska byla naopak zasněná díky tomu zážitku s milovaným hnědovláskem. Když se jejich cest dělily…
„Dobrou noc.“, popřál Teito.
„Dobrou noc.“, opětovala. „A…“
Teito se už chtěl otočit, ale ještě se zastavil – a stálo mu to za to.
Dívka sebrala veškerou, právě nabitou, odvahu a spěšně, jen letmo, ho políbila na ústa. Hnědovlásek nevěděl, co má dělat – něco takového neznal. Nakami už už chtěla odběhnout, tak trochu chtěla utéct, ale Teitův hlas ji zastavil.
„N-nemohla bys… to udělat znova?“
No, čekala by všechno možné, ale po tomhle měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi. Přiblížila se, aby ho znova políbila, přitiskla rty na t jeho a chtěla se zase stejně rychle odtáhnout. Ale Teito nechtěl. Neznal ten pocit, celý život znal jen armádu… Ale právě objevil něco úžasného a chtěl to dál zkoumat. Obejmul Nakamin úzký pas a přitiskl si ji lehce k sobě. Jejich spojení trvalo snad celé půl minuty – nejdelší, nejlepší půl minuty v životě.
Když ji pustil, byli oba trochu v rozpacích. Ona se na něj usmála. Usmál se taky. Zpoza jeho zad zakníkal unavený Mikage. Tím se ten večer rozdělili.
***
Další den byl Teito jako na extázi. V podstatě poletoval po chrámu a v tréninku se mu dařilo nezvykle dobře – ten den se mu povedlo snad poprvé správně použít basculi.
Nakami ten den netrénovala – místo té námahy minulé noci. I ona byla jako na jehlách. Před polednem k ní totiž přihopkal Mikage se vzkazem – Teito se chtěl večer sejít v zahradě.
A co se stalo ten večer v zahradě? Nakami se vyplnila její nejhezčí představa, jak by ten večer mohl probíhat. Jenže jak přesně to vypadalo, to ví jen oni dva.
Komentáře
Přehled komentářů
Maš to moc pěkne ale musim přiznat už to nechci nikdy dabovat nadaboval sem to pro kamaradku ale musím říct že opravdu pěkne moc ti to jde :)
Wooow
(Nakami Tsuki, 29. 8. 2012 20:26)jééééJEE :3 :3 :3 TAK úpo první povídka kterou mi kdy kdo napsal a já i čtu furt znova a znova :3 :3 :3 holka ty seš génius :3 neopovažuj se přestat psát máš neuvěřitelnej talent!
Re:
(Machiko, 30. 8. 2012 16:35)Děkuju moc, tohle je asi nejhezčí komentář co mám :) ... Byla to první na-yaoi povídka po dlouhé době, tak jsem moc ráda, že se líbila :) ... Budu se snažit :) !
Re: Re:
(Nakami Tsuki, 4. 9. 2012 21:47)Udělala jsem ti menší reklamu u šílenejch otaku holek jako já tedy na Slovensku xD takže když ti přibydou další ne-Yaoi žádosti a (pardon nejspíš máš smúlu xD) i další OC Xd neboj ty to jistě zvládneš :) pokračuj dál jseš neuvěřitelná :*
Pěkne ale
(Ten neznamý, 2. 8. 2015 15:55)